Navštívili jsme nejstaršího hráče orchestru Jana Víta, hráče na pozoun, který hraje v tomto orchestru již 25 let, a zeptali jsme se na jeho hráčské vzpomínky:

Honzo, jak dlouho již hraješ na pozoun a jaké byly tvé muzikantské začátky?
Na pozoun hraji od svých mladých let. Hned po vojně jsem nastoupil do velké hornické kapely ve Velkých Svatoňovicích, kde nás bylo asi 30 a působil jsem tam 50 let (od roku 1959). Když jsem přišel z vojny domů, přišli za mnou kamarádi a jen mi řekli: „Ve čtvrtek je zkouška, tak tě čekáme“. A jelikož mám hudbu rád, tak jsem se vůbec nerozhodoval a přišel jsem. Zůstal jsem tam celých 50 let. Aby toho nebylo málo, jednou mne oslovil kapelník Zdeněk Möglich z Úpice, který potřeboval hrát na nějakých slavnostech v průvodu. Výzva je výzva, a tak jsem jim přišel vypomoct. Dostal jsem jejich vestu, a když jsem ji chtěl vrátit, jen mi Zdeněk řekl, že si ji mám nechat, takže jsem působil hudebně i v Úpici.

A jak jsi se dostal do orchestru v Červeném Kostelci?
V té době jsem ještě bydlel v Trutnově. Když jsme se museli za minulého režimu vystěhovat, nastěhovali jsme se do hospodářství ke svým rodičům do Červeného Kostelce, odkud jsem jezdil hrát do Velkých Svatoňovic. A jak to tak chodí, že muzikanti hrají v různých orchestrech, tak se mě hráči z Červeného Kostelce, kteří jezdili také na hudební výpomoce, zeptali: „A proč nehraješ i u nás v Kostelci, když tam bydlíš? My potřebujeme pozounistu.“ Tenkrát jsem jim řekl, že máme hospodářství a hodně práce, ale stačilo slovo a přání, abych tak posílil i řady v Červeném Kostelci. A už jsem tam zůstal. Byl to opravdu krásný čas v Červeném Kostelci. Jezdili jsme i do zahraničí, byla to doba operetních skladeb a mnoho jsme si užili. Hra v orchestru v Červeném Kostelci mne vždy uspokojovala a naplňovala a jsem rád, že jsem se i přes náročnost mé práce na našem hospodářství k tomu orchestru připojil.

Co bys chtěl vzkázat ostatním hráčům a lidem, kteří mají rádi muziku?
Rozhodně hru v orchestru nikdy nevzdávejte, protože hudba dělá radost nejen Vám, ale dokážete dělat radost i ostatním. Je to také v neposlední řadě parta dobrých kamarádů, kteří táhnou za jeden provaz. A když i já uvidím zájem i u mladých lidí, jak mají zájem hrát v tomto orchestru, pak jednou budu spokojeně odcházet do muzikantského důchodu.

Když Honzo hovoříš o muzikantském důchodu, co chceš mít ještě před sebou?
Když jsem v loňském roce slavil 85 let, rozhodl jsem se, že již skončím, a tak jsem šéf-dirigentce Hance Kukulové Řezníčkové sdělil, že už mám věk, a tak skončím: Ona se ale zamyslela a jen mi řekla: „No za 15 let se s tebou rozloučíme“, a tak v letošním roce jí chci oznámit, že to už je jenom 14 let.

...........................................

V příštím, červnovém čísle Červenokosteleckého zpravodaje se zeptáme nejmladších členů, kteří ze ZUŠ v Červeném Kostelci přišli do řad orchestru, abychom vnímali i nadšenost mládí.
A pokud by měl kdokoliv zájem začít tak jako Honza Vít, navštivte zkoušku orchestru v pátek v 19 hodin v kině Luník v Červeném Kostelci a jsem přesvědčený, že již zůstanete tak jako já a najdete další cestu k radosti ze života.

............................................

Rozhovor najdete rovněž v květnovém vydání tištěného Červenokosteleckého zpravodaje.

Text a foto: Josef Vavřík