.............................

Prohlédněte si také FOTOGALERII Z GALAVEČELA.

..............................

A jak to začalo? Už pár let před výročím jsem se začala zabývat myšlenkou, že by bylo vhodné, abychom uspořádali oslavný program a vzdali tak holt všem těm, kteří nám takový skvost dokázali před 100 lety vybudovat.

Výbor divadelního spolku Na tahu ve spolupráci s Městským kulturním střediskem měl tedy před sebou zodpovědný úkol. Nabídla jsem se, že napíši scénář a program zrežíruji, protože jsem už začínala mít spoustu nápadů, jak by se dal slavnostní program vytvořit. Dalších složitých úkolů se ujala Marcela Kollertová – vytvořit nové tablo členů divadelního spolku a vydat výroční almanach. Instalace výstavy a kronik se ujal manžel Ladislav.

Úkoly byly rozdány a začala práce. Již na jaře tohoto roku jsem prvně oslovila konkrétní umělce a spolky. Ke spolupráci jsem také osobně pozvala starostu města pana Tomáše Prouzu. Plán byl jasný-pozvat osobnosti, které zde v divadle začínaly svoji uměleckou dráhu a propojit spolky v jeden celek. Koho jsem oslovila, s účastí souhlasil: Magdalena Malá – operní zpěv, Hana Kubinová – tanec a zpěv, režiséři – Jan Brož, Zdena Fabiánová, Vlastimil Klepáček, Pavel Labík a Marcela Kollertová přislíbili, že ze svého režijního repertoáru vyberou pětiminutovou ukázku. Vedoucí MDO Hanu Řezníčkovou a vedoucí pěveckých sborů Červánek a Jitřenka Evu Kubečkou čekal těžký úkol, naše vystoupení hudebně a pěvecky doprovodit.

Po několika debatách jsme došli ke kompromisu a už každý věděl, co má zkoušet. Taneční vystoupení přijela z Brna připravit Hana Kubinová již v červnu, aby Jana Faltová s děvčaty, která doplňovala tancem dvě vystoupení, měly dostatek času na přípravu. Stalo se ale, že v polovině září Jana s děvčaty účast na programu odmítla. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Problém pomohla vyřešit Maruška Chaloupková, která s partou mladých slečen naskočily do rozjetého rychlíku s neskutečnou vervou a nadšením.

Zatím, co jsem v historických kronikách dohledávala poslední informace a dodělávala fotoprezentaci k mluvenému slovu, začaly probíhat první společné zkoušky. Vše běželo jako na drátku až do osudného dne. 19. září jsem ve spěchu vystupovala na zdravotním středisku z auta, ozvala se rána a já jsem skončila na zemi. Totální zlomenina kotníku. Rychlá první pomoc MUDr. Bělobrádka a sestřičky Petry Švorcové mírnila můj šok. Co bude s divadlem? Než jsem se vzpamatovala, tak mě RZP odvážela do nemocnice. Konečný verdikt po operaci- 2 měsíce noha bez zátěže. V nemocnici mě denně navštěvoval manžel, Olinka Maršíková a Marcela Kollertová a nabíjeli mě nadějí, že divadlo bude. Doma mě po propuštění čekal invalidní vozík a tím obrovská starost pro mého manžela, bez kterého bych se nedostala z domu. Přátelé a kamarádi nabízeli pomoc a já věděla, že to nevzdám.

Dny ubíhaly a bylo třeba všechno zkompletovat, dozkoušet, ozvučit, nasvítit, připravit projekci. Nebýt právě Marcely Kollertové, která spoustu věcí řešila sama a byla mi denně k dispozici, propadla bych panice. Velikou poklonu musím složit kostymérkám Evě Bergmannové a Haně Bergerové, které dostaly seznam herců, které jsem potřebovala v kostýmech a víc už jsem se nemusela (nemohla) o nic starat. Výsledek jejich profesionální práce velkou měrou přispěl k úspěchu slavnostního večera.

Poslední týden před Galaprogramem, poslední dílčí zkoušky. Zkoušelo se i u nás doma v kuchyni – moderátorky, trojice malých moderátorů a výborová schůze. Poslední pokyny a rozdělování úkolů. Všichni jeli naplno. Čekaly nás už jen dvě společné generální zkoušky. Rozdala jsem připravené scénáře pro zvuk, světla, divadelní techniku, projekci.

Obě generálky předčily moje očekávání. Hanička Kubinová, která byla na obou generálkách, profesionálním způsobem řešila, co jsem z vozíku nezvládala. Všichni byli vzorně připraveni. Disciplína a soustředění všech 137 účinkujících umocňovaly moje přesvědčení, že to bude důstojná oslava.

25. říjen 2025 – poslední dopolední zkoušky. Odpoledne veřejná generálka pro rodiny účinkujících a pro pozvané seniory z DS Na tahu.
Nastává večer. Příchozí diváci popíjejí přípitek, slyším zvuk bubínku, sál se plní a je tu poslední zvonění. Sedím u opony naprosto v klidu, protože všem, kdo dnes na prknech vzdají holt umění a divadlu, plně věřím. Moderátorky Marcela Kollertová a Markéta Bohunková s přehledem řídí představení. Blok jedna až třináct jeden za druhým sklízí potlesk. Pozoruji nadšení a pohodu za scénou. Ozvou se tóny Rusalky, všichni kolem s němým úžasem hltáme zpěv Magdaleny Malé. Blíží se závěr: moje děťátka – tři malí moderátoři z Taháčku ujišťují diváky, že bude divadlo žít dalších 100 let. Závěrečný song (slova k němu napsala Markéta Bohunková) smysluplně dokreslil atmosféru v celém sále. A je tu děkovačka. Bouřlivý potlesk, poděkování všem předním aktérům. A už mě na vozíku veze manžel na scénu. Stojící diváci, potlesk a obrovský pocit štěstí – tak se to povedlo!

Co následovalo po představení – objetí, slzy štěstí, děkování, obdiv. Nemohu jmenovitě děkovat všem, kteří přispěli k tak úžasnému zážitku, jistě bych na někoho zapomněla a to by mě mrzelo. Ale jednomu člověku poděkovat musím. Člověku, bez kterého bych nyní sama nic nezvládla, kterého si nesmírně vážím a se kterým už 50 let děláme divadlo. Tím člověkem je můj manžel Ladislav.

S vděčností všem Jana Jančíková, režie