A tak začalo nekonečný shánění, nakupování, papírování, plánování a tak dále. To máte: 66 kg masa zavařit do sklenic, 90 bochníku chleba srovnat do krabic, naplnit kanystry na vodu, udělat meganákup, uložit plynový vařiče, sehnat povolení pro děti, povolení pro řidiče i pro autobus, naložit 24 nafukovacích lodí a 45 pádel a tak dále. Prostě klasickej, jen o trochu větší předtáborovej shon.

V pátek po vysvědčení jsme všechno narovnali do útrob našich třech korábů, tedy autobusu, dodávky, osobního auta a dvou vlečných člunů, a vypluli vstříc do neznáma, tedy na Balkán. Velkou dávku kilometrů jsme si rozdělili maďarským aquaparkem v Sarváru a následující den jsme už u města Slunj ukrajovali první kmř z chorvatské řeky Korana.

Bylo to úžasné, voda postupně padala z desítek možná až stovky malých i velkých travertinových schůdků. Prostě supr zábava a řeka jakou jsme doposud nikdy neviděli.

Cestou na jih si ještě u Želijavy stihneme prohlídnout opuštěné Jugoslávské letiště s bunkry pro letadla. Na hranicích je to klasickej „Balkán style“, ale odpoledne už stavíme stany v kempu na řece Unac. Vhozením do ledové vody jsme každej podstoupili křest a jsou z nás pravý balkánský cestovatelé.

V následujících dnech jsme si spluli řeku Una, navštívili jeskyni Ledenica, omrkli vodopády v Martin Brodu a velký vodopád Štrbački Buk a cestou za dalším dobrodružstvím pod městem Bihač propluli 2x soutěsku Grmuša o5 na řece Una, kde ti nejodvážnější z nás si skočili z mostu do modrozelený tůně. V dalším kempu, tentokrát už na řece Sana, nás v noci zastihla práva Jugobouřka, ale ani ta bohužel nenaplnila dostatečně koryto řeky, a tak jsme se vydali prozkoumat jeskyni Dabarská pećina a pramen řeky Dabar. V něm jsme se taky pěkně ochladili, neboť voda vyvěrající ze skály měla podle našeho měření cca 5⁰C a odpoledne zakončili v místním aquáči.

Dalším bodem našeho putování byl 56 m vysoký vodopád Bliha, ve kterém se dalo i koupat a věřte, že my Kadeti jsme toho využili na plný pecky! Řeka Vrbas je jednou z vodácky nejznámějších řek Balkánu, proto ani my jsme ji nemohli vynechat. A udělali jsme dobře! Rychlá, průzračná voda ubíhala vápencovým údolím s četnými přírodními stupni. Na závěr naší plavby před městečkem Banja Luka sevřela se do úzké soutěsky, kde museli háčci zabrat tak, jako nikdy před tím a zadáci ukázat to nejlepší, co umí. Propluli jsme bez čochtana a naše vodácké sebevědomí a umění bylo zase o kousek výš.

Pak jsme kormidlo našich korábů stočili ještě více na jih. Náročný 235 km dlouhý přejezd přes pohoří se zastávkou v Jajcích na Mlinčici určitě stál za to. Naším cílem byl Mostar. Starobylé město v údolí rozpůleným řekou Neretvou na nás dejchlo starejma časama i nedávným válečným konfliktem, jehož následky jsou zřejmý dodnes. Úzký uličky, místní prodavači rozličného zboží, do hladka ochozená dlažba nás dovedla až na Stari Most, který se ne vlastní vinou stal symbolem války. My kempujeme ve městečku Buna na stejnojmenné řece. Ráno trochu zmateně vyrážíme směr Mostar a hledáme nástupní místo k nalodění. Nejlíp se jeví asi 100 m pod přejí Skakava, která je pro nás i za letního stavu vody nesjízdná. Malejma a úzkejma uličkama se bus, dodávka a auto klikatí jako had, až konečně zastavíme u řeky. Tam se nás ujala nějaká místní paní a vyptávala se, co že jako tam budeme dělat? A odkud že jsme přijeli? A kam jedeme? Byla to reportérka místního deníku a už odpoledne si o Červenokosteleckejch kadetech mohli číst všichni v Mostaru.

Řeka se rychle valila vyhloubeným korytem, a vytvářela četné překážky a stupně, ale taky krásný tůně lákající ke koupání. V centru si pro pobavení svoje a ostatních turistů zaskáčeme ze skokanský věže, neboť z mostu je to pro turisty zakázaný a valíme dál. Na konec naší plavby dopádlujeme na soutok. Na 850-ti metrech padá řeka Buna do Neretvy a vytváří malé vodopády. Dáme to v pohodě v lodích a pak samozřejmě i na vestách! A to dvakrát! Nic netrvá věčně, a tak konec naší expedice se pomalu blíží a my musíme otáčet kormidlo z pět k domovu.

Ještě jednou se ubytujeme v Krupě na Vrbasu, kde u malého ohníčku vyhodnotíme celou výpravu, rozdáme táborová vysvědčení a potrénujeme expediční píseň. A protože toho ještě nemáme dost, splujeme si znovu Vrbas včetně soutěsky, takže se součet napádlovanejch kilometrů zastavil na 110kmř. Pak už se musíme s Bosnou rozloučit. V Maďarsku přespíme u Sarváru pod širákem, ráno dojíme poslední krajíčky chleba a hurá domů. Cesta ubíhá klidně, někdo podřimuje, někdo dopisuje deníček, jiní s kytarou ještě ladí expediční písničku, v tom se na D1 na 131 km u Meziříčka rozhodne naftová trubička, že nám překazí poklidný návrat do Červenýho Kostelce. Autobus se po ujetejch 3000km zastavil a do toho všeho začalo pršet. My už teď konečně víme, na co jsme si sebou balili ty reflexní vestičky a co je za těma dveřma, co vedou pryč z dálnice. Naštěstí se nás ujali místní hasiči s panem místostarostou a poskytli nám azyl, než nás odvezli obětaví tatínkové svými auty. Přestože byl plán příjezdu zcela jiný, všichni jsme se vrátili v pořádku domů a hned ráno jsme se sešli a ukončili Expedici Balkán 2025 jak se sluší a patří.

Jako každý putování bylo i to naše velice náročný, úmorný a vyžadovalo velkou dávku odolnosti, ohleduplnosti a sebezapření všech zúčastněných, ale za to všechno nám nabídlo velkou náruč zážitků, kamarádství, dobrodružství a zkušeností. Ještě jednou velký dík všem, kteří přispěli ke zdaru celé expedice.

Za KADET Karbous Hanuš