Ale teď pěkně od začátku...

Ve čtvrtek ráno 9. března jsme za deště u zušky netrpělivě vyhlíželi autobus. Když dorazil, naskládali jsme do něj nástroje, krosny se spacáky a karimatkami, a hlavně také napečené bábovky a zavařené obědy od maminek. Zamávali jsme rodičům a vyrazili na čtyři dny směr Německo, kde nás čekaly dva večerní koncerty a doprovázení nedělní mše svaté.

Cesta rychle ubíhala, krátili jsme si ji povídáním, hraním na kytaru a zpěvem, obdivováním našich nových triček nebo zeměpisnými okénky, které nám do mikrofonu hlásil pan učitel Kábrt. „Po pravé straně vidíme horu Říp, na kterou vystoupil praotec Čech a prohlásil…co?“ zkoušel nás. Nemilé překvapení nás zastihlo hned kousek za Drážďany, kde jsme zůstali dvě hodiny trčet v zácpě.  Do Hagenu, malého městečka v Dolním Sasku, jsme tak dorazili až kolem desáté večer. Němci nás ale přivítali plnými stoly všelijakých dobrot, které si pro nás přichystali a zdlouhavá cesta byla rázem zapomenuta.

Další den ráno jsme vyrazili do bazénu. Přestože jeho hlavní atrakce, volný pád, byla zavřená, nemohli jsem se všech ostatních skluzavek a tobogánů nabažit. Ani jsme nemrkli a už jsme museli zase pryč. Protože ale venku vydatně pršelo, místo plánované prohlídky města Osnabrück jsme zahájili turnaj v prší. Sypali jsme z rukávů jedno eso za druhým, dokud nebyl čas na poslední zkoušku před koncertem. Pak už se jen hodit do gala, přeladit nástroje a koncert mohl začít. 

Hned po skončení první skladby se ozval bouřlivý potlesk a během celého koncertu si diváci postupně vytahovali telefony, aby si alespoň část koncertu natočili. Dorazil i místní tisk. Když utichly závěrečné ovace a orchestr se odebral do sakristie starého kostela, kde se koncert odehrával, ti nejnadšenější diváci hned šli, obcházeli postupně členy orchestru a rukama nohama vyjadřovali, jak moc se jim to líbilo. 

V sobotu jsme se probudili do zasněženého rána a vyrazili na „Spaziergang“ po okolí Hagenu. Sníh nás trochu překvapil, takže naše ne úplně vhodné boty byly brzo promočené. Na náladě nám to ale neubralo, spoustu srandy jsme si navíc užili i v jednoeurovém obchodě, kde měl každý za úkol koupit co největší blbost do 1,5 eura. Jaký výrobek po zhodnocení odborné komise nakonec vyhrál, zůstane naším veřejným tajemstvím. 

Druhý večerní koncert byl přinejmenším stejně úspěšný jako ten předchozí, a to i přesto, že některé naše „skalní fanoušky“ jsme poznávali už ze včerejšího večera. Pan učitel se navíc opět neudržel a milým divákům vzkázal vřelé díky v jejich mateřštině. A to se normálně mluvit německy velmi zdráhal. Ještě večer jsme si zabalili nástroje a přesunuli je přes ulici do nového kostela, kde nás čekalo nedělní hraní při mši svaté. 

Během ní jsme kromě muzicírování také poděkovali za pozvání a milé přijetí. Když jsme se náležitě rozloučili a zamávali bílým kapesníčkem, doprovázeni věrným deštěm jsme zamířili směr Červený Kostelec, šťastní a spokojení z vydařeného koncertování a výletu.

Za orchestr Dolce furioso – Zdislava Matysková

Velké poděkování patří MUDr. Tomáši Matyskovi za zorganizování celého zájezdu, jeho sestře Zdislavě za vzornou péči o celý orchestr, rodině Matyskově, Hejnově, Regnerově za navaření obědů a večeří pro celý orchestr. Měli jsme se lépe než v hotelu.  

Jiří Kábrt – dirigent